​

« Tyto pohledy dedikuji Jakubu Shikanederovi, který mi předal těch několik přístupových hesel, bez kterých by ke mně Praha možná nikdy nepromluvila.

Ve vizuálním lexikonu Niny Šmídek je cosi ze ztraceného ráje dětství: umělec, který ztrácí své dětství, vpravdě ztrácí své kořeny.

Tato souvztažnost vyvěrá v první řadě z osobitého tónu a zasazení jejích témat.

Její svět – utvořen z cest osázených stromy, ze zasněžených krajin, mihotavých světel, uliček zahalených mlhou, stínů na pastvách, bujné vegetace, gracilních či obnažených postav nebo z domů porostlých listovým – nám s lehce preciózním šarmem tlumočí spletivo vzpomínek zabarvených nostalgií a dává nám pocítit život jakoby zpomalen a mimo čas.

Navzdory nemalému počtu postav, převážně viděných zády, které se potulují chladem pustých ulic, prostupuje melancholické obrazy tklivá samota. Dojaté oko fotografky je nanovo vynalézá v souladu s přesností svého pohledu a s vnitřním smyslem pro míru, které je činí blízkými a důvěrnými.

 

Nina je fotografka, která dává znovu ožít atmosférám propracovaných rozostřeností. Jejich výpovědi odkazují k Praze, jejímu městu původu, se kterým se ztotožňuje afektivně a jejíž zvláštní přítomnost ji neomrzuje interpretovat.

Příroda, lidé, ptáci a budovy se v jejích okruzích spontánně slaďují, sjednoceni stejnými harmoniemi a vnímáním, na míle od retušovaných, často nadmíru sofistikovaných klišé, se kterými se člověk pravidelně setkává na stránkách magazínů.

Zde je vše zároveň učené v technických postupech a kompozici i prosté v hledání podstatného, v úhlu přístupu k věcem a rozlišení zaměřených záběrů.

Divák je okamžitě upoután tlumenými evokacemi oblečenými do symfonie měňavých koloritů, ze kterých prosakují reminiscence Monet či Klimta a které mají blízko k pikturálním postupům. Okamžitě nás oslovuje jemnost provedení, cizí jakémukoliv provinění vůči vkusu.

 

Nině Šmídek je třeba přiznat dar vtělovat obrazy vzácné, promlouvající k srdci i duchu. »

​

Gérard Xuriguera

29. 6. 2018

Přeložil Jean-Gaspard Páleníček

​