«Ve vizuálním lexikonu Niny Šmídek je cosi ze ztraceného ráje dětství: umělec, který ztrácí své dětství, vpravdě ztrácí své kořeny.

​

Tato souvztažnost vyvěrá v první řadě z osobitého tónu a zasazení jejích témat.

Její svět – utvořen z cest osázených stromy, ze zasněžených krajin, mihotavých světel, uliček zahalených mlhou, stínů na pastvách, bujné vegetace, gracilních či obnažených postav nebo z domů porostlých listovým – nám s lehce preciózním šarmem tlumočí spletivo vzpomínek zabarvených nostalgií a dává nám pocítit život jakoby zpomalen a mimo čas.

Navzdory nemalému počtu postav, převážně viděných zády, které se potulují chladem pustých ulic, prostupuje melancholické obrazy tklivá samota. Dojaté oko fotografky je nanovo vynalézá v souladu s přesností svého pohledu a s vnitřním smyslem pro míru, které je činí blízkými a důvěrnými.

 

Nina je fotografka, která dává znovu ožít atmosférám propracovaných rozostřeností. Jejich výpovědi odkazují k Praze,

jejímu městu původu, se kterým se ztotožňuje afektivně a jejíž zvláštní přítomnost ji neomrzuje interpretovat.

Příroda, lidé, ptáci a budovy se v jejích okruzích spontánně slaďují, sjednoceni stejnými harmoniemi a vnímáním, na míle

od retušovaných, často nadmíru sofistikovaných klišé, se kterými se člověk pravidelně setkává na stránkách magazínů.

Zde je vše zároveň učené v technických postupech a kompozici i prosté v hledání podstatného, v úhlu přístupu k věcem

a rozlišení zaměřených záběrů.

Divák je okamžitě upoután tlumenými evokacemi oblečenými do symfonie měňavých koloritů, ze kterých prosakují reminiscence Monet či Klimta a které mají blízko k pikturálním postupům. Okamžitě nás oslovuje jemnost provedení,

cizí jakémukoliv provinění vůči vkusu.

 

Nině Šmídek je třeba přiznat dar vtělovat obrazy vzácné, promlouvající k srdci i duchu. »

​

GÉRARD XURIGUERA

29. 6. 2018

​

z francoužštiny přeložil

Jean-Gaspard Páleníček

​