Vedle nepochybně malebné, tajemné, potemnělé, až fantastické krásy mého rodného města a tajného spojení, které mě k němu odjakživa pojí, jsem se snažila zadržet ony okamžiky zastavení, ony odmlky, které si kolemjdoucí čas od času dopřávají, aby jednoduše pocítili přítomnou chvílí, onen vteřinový obraz, ve kterém je zároveň obsažena naše minulost, naše bytí, i vnitřní snění, z něhož plyne tvář naší budoucnosti.

 

Onu chvíli, kdy se člověk nadechne, aby sám sebe proměnil ve světě, aby sám sobě v něm lépe porozuměl, aby se lépe snažil dosáhnout místa, kde sám na sebe čeká, kde má sám se sebou sraz.

Onu chvíli, kdy stojíme v jednotě se svou samotou, pociťujeme její tíhu a štěstí, a kdy se naše cesta znovu rozsvěcuje, tak niterně spjata s našimi prostory a jejich identitou: cesta města – cesta života.
Onu chvíli, kdy se rozhodný dospělý setkává s prostým dítětem, podívají se na sebe a poznají se navzájem.
Onu chvíli ticha, kdy píseň naší existence se znovu počíná.

 

Proč pohledy noční? Dnešní dny jako by byly tolik uspěchané, naše životy tolik přepěchované: podobné štěrbiny se tedy otevírají velkoryseji v noci. Tyto okamžiky, kdy jsme konfrontováni sami se sebou, chvíle, od kterých se naše modernita spíše odvrací, „noci pravdy“ (Rimbaud), „půlnoční zkoušky“ (Baudelaire), byly opěvovány vybranými malíři, mimo jiné Schikanederem, a básníky, kteří nám pomáhají znovunalézat jejich tajemství. Některá města jako by je uchovávala sama o sobě v podobě genia loci. A snad není náhodou, že následující řádky mladému Balthasarovi Kłossowskému, budoucímu Balthusovi, napsal pražský Němec Rilke:

 

„Vždy o půlnoci se pak rozvírá malinká skulina mezi dnem, který končí a tím, který začíná. Kdo by měl obratnosti dost, aby se jí prosoukal, vymknul by se času a octl v království neodvislém od všech proměn, kterým podléháme; tam je shromážděno vše, co jsme ztratili.“

 

Ve vší skromnosti bych dodala: i to, co budoucnost slibuje – ovšem umíněným především.

Město není věc. Je to dar, a závazek šířit jej dál.

Tyto pohledy dedikuji Jakubu Shikanederovi, který mi předal těch několik přístupových hesel, bez kterých by ke mně Praha možná nikdy nepromluvila.

Ve vizuálním lexikonu Niny Šmídek je cosi ze ztraceného ráje dětství: umělec, který ztrácí své dětství, vpravdě ztrácí své kořeny.

Tato souvztažnost vyvěrá v první řadě z osobitého tónu a zasazení jejích témat.

Její svět – utvořen z cest osázených stromy, ze zasněžených krajin, mihotavých světel, uliček zahalených mlhou, stínů na pastvách, bujné vegetace, gracilních či obnažených postav nebo z domů porostlých listovým – nám s lehce preciózním šarmem tlumočí spletivo vzpomínek zabarvených nostalgií a dává nám pocítit život jakoby zpomalen a mimo čas.

Navzdory nemalému počtu postav, převážně viděných zády, které se potulují chladem pustých ulic, prostupuje melancholické obrazy tklivá samota. Dojaté oko fotografky je nanovo vynalézá v souladu s přesností svého pohledu a s vnitřním smyslem pro míru, které je činí blízkými a důvěrnými.

​

Přeložil Jean-Gaspard Páleníček